Osm let ve Venezuele aneb Jak se zrodila moje láska k jazykům
Narodila jsem se v roce 1986 v Berouně, ale moje dětství se neodehrávalo jen v Česku. V pěti letech jsme se s rodiči a mladším bratrem přestěhovali do daleké Venezueli – do města Puerto Ordaz, kde dostal můj tatínek, strojní inženýr, práci ve firmě Sidor. Pamatuji si, že když přišel domů a oznámil mamince, že máme nabídku přestěhovat se na druhý konec světa, vypadalo to nejdřív jako vtip. Ale brzy jsme se balili a vyráželi. Tedy – on odjel první, a my za ním dorazili až za tři měsíce. Všechno bylo neznámé, jiné, barevné, hlučné, vlhké, vonělo to tropickým ovocem a znělo to úplně jiným jazykem, kterému jsme nerozuměli ani slovo. Původně jsme měli zůstat jen jeden rok. Nakonec jsme tam prožili osm let. A byly to roky, které mě navždycky ovlivnily.
Jazyk jako vstupenka do světa
Neuměli jsme španělsky. Ale děti se učí rychle. Za pár měsíců jsme s bratrem mluvili tak dobře, že nás nikdo nepoznal od místních. A právě tehdy jsem pochopila, jak silný nástroj jazyk je. Otevírá dveře, propojuje, chrání i obohacuje. Španělština pro mě nikdy nebyla jen cizí jazyk – byla to řeč dětství, hry, objevování a nových kamarádů. Později se k ní přidala angličtina, kterou dnes používám denně při výuce, a také němčina a francouzština, se kterými se bez problémů domluvím. Ale právě díky Venezuele jsem si navždy nesla přesvědčení, že učit se cizí jazyk je možné. A že to může být i radost.
Domškoláctví pod palmami
Lidi se mě často ptají, jak jsme to měli se školou. Pravda je, že jsme s bratrem zůstali zapsaní v české škole, a doma nás učila maminka. Jednou za rok jsme přiletěli zpátky do Česka na přezkoušení. Ve Venezuele jsme chodili do místní školy jen jeden rok – kvůli psaní, čtení a kultuře. Ale bylo těžké zvládat všechno, a tak jsme se vrátili k domácí výuce. Když mi bylo 13, vrátili jsme se natrvalo domů. Nastoupila jsem rovnou do posledních dvou měsíců šesté třídy a učitelé mě na základě mé docházky a práce ohodnotili. Následně jsem pokračovala na ZŠ v Berouně a potom na Gymnáziu Joachima Barranda, kde jsem maturovala v roce 2005.
A co mi Venezuela dala?
Možná všechno. Naučila mě, že jazyk není bariéra, ale most. Že když člověk někam přijde s otevřeností, zvědavostí a trochou trpělivosti, dokáže se přizpůsobit i zakořenit. Zážitky z dětství ve Venezuele dnes nesu i do své práce. Při výuce jazyků dětem často říkám: „Nebojte se, hlava je chytrá a jazyk se přizpůsobí.“ Vím to, protože jsem si to sama zažila. A možná právě proto jsem dnes tady – jako lektorka, studentka i máma, která ví, že učení není nikdy hotové. A že jazyk je jedním z nejkrásnějších darů, které si můžeme navzájem dát.
Začátky ve Venezuele aneb Jak se (ne)zbláznit při cestě přes oceán k jazykům
Když můj táta dostal nabídku práce ve firmě Sidor v dalekém městě Puerto Ordaz ve Venezuele, psal se rok 1991. O Venezuele jsme toho moc nevěděli – žádné blogy, žádný Google, maximálně tak obrázek palmy v nějaké encyklopedii. Tatínek se ale rozhodl, že když už, tak aspoň nebude úplně ztracený, a tak si pořídil učebnici španělštiny pro samouky a s plnou vážností se pustil do studia. Nikdy předtím v žádné španělsky mluvící zemi nebyl, takže to byl docela skok. Moje maminka v té době pracovala jako botanička v berounském muzeu a zároveň se starala o dvě malé děti – tedy o mě a mého o rok mladšího bratra. I ona tušila, že nějaké „hola“ se bude hodit, ale měla toho zkrátka moc. Přesto bylo hned jasno: jestli pojede táta, jedeme všichni. Varianta, že by odjížděl sám a jezdil jednou za rok domů, byla prostě mimo – i když, jak jsme později zjistili, přesně tak to dělala většina ostatních.
Tatínkův exotický šok
Táta se tedy sbalil, rozloučil se s krajinou středočeských lesů a s kolegou nasedli do letadla v Ruzyni. Cíl: Venezuela. Přes Amsterdam, kde tatínek zažil první opravdové velkoměsto. Odtud pokračovali letadlem KLM přes Arubu. Tam, když vykouknul z letadla, dostal první opravdovou tropickou facku. Vzduch jako v koupelně bez okna po sprše. „To nedám,“ pomyslel si s ročním kontraktem v kapse. Ale let pokračoval. Z Caracasu už to byl jen skok do Puerto Ordaz. Tam si měl za tři měsíce sehnat byt, trochu se rozkoukat a připravit přistání pro zbytek posádky – tedy pro nás.
Máma jako dobrodruh
A pak přišla ta velká chvíle: letíme i my. Máma, já (5 let) a brácha (4 roky). Letěla s námi ještě manželka tátova kolegy – taková elegantní, upravená dáma, která se na naši dobrodružnou mamku s dětmi dívala trochu... z výšky. No, vydržela tam asi měsíc. My osm let. Na letištích to tehdy nebylo jako dnes. Mezipřistání nebylo „sedím a čekám“, ale „vystup, vyzvedni kufry, najdi jiný terminál, modli se, že trefíš“. Kufry na kolečkách? kolečka odpadla hned po prvním mezipřistání. Tašky? Těžké. Brácha? Neustále něco chtěl. Máma uměla trochu anglicky, špetku španělsky a měla na krku dva nevyspalé, neposedné haranty. A přesto to celé zvládla. Já dnes nevím, jak bych to přežila i s GPS, Googlem a milionem vychytávek.
Přistání jak z filmu
V letadle z Caracasu do Puerto Ordaz jsme s bráchou tvrdě usnuli. Tak moc, že když jsme přistáli, nešlo nás vzbudit. Letušky rozhodně neplánovaly pomoct a máma byla zoufalá – dvě děti, čtyři ruce, milion tašek a žádná pomoc. A pak se v letadle najednou objevil táta. Jako v akčním filmu – pronikl na palubu, popadl nás do náruče a zachránil celou situaci. Jako, tehdy to prostě nějak šlo. Domluvil se s nějakým sekuriťákem a ten ho pustil do letadla - dnes neuvěřitelné…
Noční město, paneláky a klub
První noc jsme přijeli do čtvrti Raudáles. Byla tma, vedro, vzduch těžký jako deka a všude svítily neonové nápisy. Byla jsem malá, ale tu scénu mám v hlavě dodnes. Všechno blikalo, hučelo a vonělo jinak. Bydleli jsme v bytě s pohovkou, stolem a postelemi a to bylo vše! A začal nový život.
Sí, no… a hotovo
První slova, která jsme od rodičů dostali do výbavy, byla „sí“ a „no“. To nám stačilo asi tak na jeden den. Pak už to chtělo víc. Naši nás zapsali do školky a jazyk na nás spadl jako tropická bouře. Za chvíli jsme mluvili, smáli se s ostatními dětmi a bylo to.
A tak jsme tam zůstali
Původní plán – rok. Realita – osm let.